Birds Build Nests Underground: So As

This video is a bonus on BBNU's latest album So As released on Lumberton Trading Company / Love Nest.

SOME REVIEWS

JKH @ Vital Weekly: Birds Build Nests Underground (BBNU) started as a duo in 2003 in Prague and the main goal was to create music with old and broken records. Later the turntablists Petr Ferenc and Michal Brunclik started to cooperate with Martin Ježek, who is now responsible for the images of BBNU. The trio is working now in the field of found sound and vision and they work with a double DJ set, 8 mm, 16 mm, 35 mm and KP8 film and slide projectors. The trio doesn't want to be an ordinary DJ/VJ group who create a nice party, but they want to discover and present pure sound and images. The concerts are a interaction between sound and vision. The CD So As is their latest CD after three years and is released by the Polish label Lumberton Trading Company. The CD has four tracks and one short movie of ten minutes which is registration of part of a concert in 2011. That was the day Freddy Mercury died. The movie is a nice combination of home movies and parts of some official movies. The images are well edited together and flow into a melting pot of nostalgic moments. The first track started a jazz-based composition with a lot of horns and trumpets and flows into a rhythm track. I do not know how they manipulate the old records, but is like a drum band is playing. The second track "Ossifying Tonques" is one the most surprising tracks of this year. It starts like the old opera "Einstein on the Beach"of Philip Glass and moves into a industrial vicious beat. Great piece of music and nice combination of different atmospheres. "Axe Loop" is like an anxious walk though different corridors of a hotel and the last track "Smoking Sun" is like a sweet lullaby which will introduce a subtile nightmare. Beautiful album with very creative use of recycling music.

Denis Boyer @ Feardrop: Découvrant les premiers disques du duo tchèque Birds Build Nests Underground, on se trouvait en présence d’un épais tissage, non pas tavelé, mais moiré, ce qui n’est pas un travail des plus faciles lorsqu’on procède, comme eux, principalement avec des platines. On connaît de fameux précédents, tels Philip Jeck et Janek Schaefer, qui montrent en chaque endroit de leur œuvre les deux qualités complémentaires du rêve que sont le rebondissement et la fluidité. BBNU a ensuite fait muter sa musique, vers plus de complexité, au détriment parfois de la solidité de la texture. Petr Ferenc, moitié du duo, en s’associant à Martin Janíček, retrouve le bouillonnement ininterrompu des premiers travaux de BBNU. Tah est un disque tournoyant, aux sonorités industrielles et vrombissantes, comme recueillies dans le creux d’une citerne désaffectée et reconvertie en resserre aux métaux déclassés. Diverses densités, de multiples rouilles, s’y côtoient en effet, s’amalgamant en un entrelacs de filins, tressés en cercle, du grondant à l’abrasif, du bourdonnant au miroitant, en passant par le crépitement obligé des vinyles sur platines. L’atelier évoque parfois celui de Jon Müller, avec ou sans Asmus Tietchens. Une telle drone music est fascinante, en ce qu’elle ne naît pas de cordes, de vent ou de touches, mais de matériaux proche de leur origine, décidés à la première mise en voix, dévoilant le mystère de l’hélice sonore, de même que le métal chauffé à rouge dessine des motifs palpitants, alternant avec le noir, donnant le rythme dans leur dissolution. De telles retrouvailles avec les figures primordiales de la matière, dont le son, on le sait désormais, peut rendre compte tout aussi bien que la peinture ou la poésie, de telles retrouvailles ne sont pas, ou plus, menées avec un pareil rythme dans la musique de Birds Build Nests Underground. Est-ce à dire qu’elle a perdu tout intérêt ? Non, évidemment, mais depuis l’album Bohnice, Babí Léto, Scéna Polí5, elle s’offre à un autre surréalisme, non plus celui de la pâte épaisse, mais bien des claudications, des escarpements. Pour ceci, on convoque comme souvent les sons de cuivre. Les vinyles préparés sont donc nombreux où l’on trouve trompette, saxophone, cor… De paysage la musique est devenue scène, non de forces naturelles, mais d’interventions. Le tout est de découvrir un liant, comme au milieu d’un orchestre de musiciens munis de bouchons d’oreille ! L’entrée est déstabilisante ; et une fois le centre de gravité bouleversé, on retrouve par force de percussions, de soulèvements métalliques, une sorte de grondement tellurique qui se fait le nouveau porteur. Car le duo Petr Ferenc / Michal Brunclík peut décider de privilégier les reliefs à la texture, il reste l’enfant de ses recherches, de ses savantes formules d’amalgame et, aussi loin du centre que leurs nouvelles expériences les conduisent, ils semblent avoir gardé avec lui le lien d’un fil de vie, les garantissant en dernier recours contre l’anarchie sonore, celui que le plunderphonics a érigé en esthétique ultime, et que BBNU a toujours su contourner. Ainsi assuré dans le même temps que les musiciens, l’auditeur peut partir plus sereinement à l’aventure, visiter comme avec Philippe Petit des contrées oniriques (boucles de voix envoûtantes, mêlées de babillages lumineux, pavés de cordes inquiétantes, incantations en perte de vitesse, vrombissement aériens, rafales métalliques), en un mot et jusqu’au plus profond des marécages et de l’aventure, se laisser conduire. (PS: à ces images sonores répondent d’autres images, le live en super 8 que réalise et projette celui que l’on peut considérer comme le troisième membre du groupe, Martin Ježek. Le CD So As offre un piste vidéo de 10 minutes de ces images anciennes et variées, auxquelles l’agencement donne une incompréhensible complicité dans leur déroulement : superposition, fondus, succession, reconstruction extrême d’une réalité empruntée auX passéS). Click!

Matěj Kratochvíl @ HIS Voice: Pražské duo gramofonických operátorů doplněné operátorem filmovým se za uplynulých málem deset let stalo stabilní složkou domácího hudebního substrátu. Za tu dobu stihli otestovat několik způsobů, kterak vracet jehlu v drážce, prohrabali kilometry regálů se starými deskami v antikvariátech a bazarech, tvořili improvizovaně i podle grafických partitur. SoAs je jejich šestý titul (účast na kompilacích nepočítaje) se čtyřmi stopami a jedním filmovým bonusem. Pokud by vám někdo pustil desku a neřekl, o co jde, na gramofony si u první skladby Sintordin nejspíš nevzpomenete. Spíše si řeknete, že saxofonovou sekci jazzového bigbandu někdo natočil při divoké pitce. Divoké fráze v různých rychlostech se kupí jedna na druhou, takže pravidelnost smyček se ztrácí a odhalitelné jsou až při pozornějším poslechu. V půli skladby nastává změna a pole patří bicím, nejspíš také z jazzových zdrojů. Kromě zvukové vyhraněnosti (vedle saxofonů a bicích již jen smích v závěru) je tento track nápadný absencí praskání a šumu, jinak téměř nezbytné součásti zvukového světa BBNU. Ty dostanou slovo v následující Ossifying Tongues. Lupance udávají rytmus, v němž se roztáčejí ženské hlasy, orchestrální akordy nebo cosi industriálně či metalově dunivého. Na chvíli slyšíme zpomalený hlas zpívající možná česky (nebo snad slovensky?). Po jazzovém chaosu a mechanicky zařezávajících smyčkách přichází Axe Loop, nejdelší kousek na CD, v němž se rytmus ztrácí v roztékajících se zvukových plochách. Akordy neurčitelného původu, kovová cinknutí, opět zpomalený zpěv, který budí podezření, že v původní rychlosti patřil povědomé melodii, osamělý jazzový saxofon (známe ho z první skladby?). Závěr patří čtyřminutovéSmoking Sun, která tu působí jako ukolébavka. Vrací se pravidelný rytmus, ospalý hlas zpívá „a-áá“ podbarvován brnkáním harfy (či čehosi jiného) a sestupným melodickým motivkem. Hudebníci experimentující s netradičními zdroji zvuku, podomácku vyrobenými hudebními nástroji či s nestandardně využívanými technologiemi se často primárně soustředí na to, s čím a jak pracují, hledají nové způsoby manipulace. A pak je tu druhý přístup, kdy jsou prostředky sice netradiční, ale jde především o to, co zní. Navzdory všem těm rokům je stále ještě nezvyklé používat gramofon tímto způsobem, ale z toho, jak jsou jednotlivé skladby vystavěny, i z dramaturgie celého CD je znát, že BBNU jde především o hudbu a v podstatě  zcela konzervativně o krásnou hudbu. Click!

Jan Faix @ Kulturissimo: Pražská formace Birds Build Nests Underground po třech titulech v roce 2010 ve vydávání poněkud zvolnila a další album se tak dostává k veřejnosti až teď. Na koncertech však bylo nadále možné sledovat vývoj jejich konceptů směřujících k nacházení nových účinků spojování starších hudebních a filmových materiálů všeho druhu a jednotliví členové BBNU také expandovali do dalších projektů. V tom ohledu byly zřejmě nejviditelnější aktivity Petra Ference, například ve spolupráci s Martinem Janíčkem (album Tah na pražské značce Polí5) nebo s Tomášem Procházkou pod jménem Radio Royal (jejich nahrávky publikovalo už pražské vydavatelství KLaNGundKRaCH a ruský netlabel Clinical Archives). Deskou So Astaké BBNU znovu oživili vlastní vydavatelskou značku Love Nest, pod níž vydali především svůj Andělem oceněný vinylový debut Night Night (2007), a zároveň navázali spolupráci také s pozoruhodným britsko-polským labelem Lumberton Trading Company, jenž má v katalogu i taková jména jako Michael Gira či Faust. CD So As je nosičem, který zatím nejlépe postihuje všechny rozměry tvorby BBNU. Kromě čtyř kompozic dvou experimentátorů s gramofony, Petra Ference a Michala Brunclíka, totiž obsahuje také desetiminutový videozáznam, v němž si můžeme vychutnat práci i třetího člena, Martina Ježka, který při koncertech improvizuje obrazovou složku s pomocí několika obstarožních osmi a šestnáctimilimetrových promítaček, diapozitivů apod. Zvuková tvorba BBNU vždy vycházela především z práce s gramofony, při níž Brunclík s Ferencem neDJským a neremixérským způsobem kombinují a přetvářejí samply získané z desek opravdu různých žánrů i stáří. Někdy tak vytvořili takové zvuky, že jejich původní zdroj nebyl téměř zjistitelný, na této desce však zůstávají úryvky mnohem častěji ve své původní podobě, nebo přinejmenším tolik neztrácejí na charakteru žánru, z něhož vzešly, a So As je tak možná celkově přístupnější kolekcí. První skladba Sintordin nás například vrátí do freejazzové éry přelomu 60. a 70. let. Jednotlivé fráze dechových nástrojů, bicích a perkusí připomínají tehdejší vinyly Archieho Sheppa či Erica Dolphyho, ale do celku jsou poskládány již s jiným cítěním, poněkud legračně toporným. To vynikne zvláště při podivně strnulém "bicím sólu", kterému se vzápětí společně s dechy hurónsky vysměje i Vlasta Burian. Podobně tradičně vystavěná trojdílná forma se objeví i v dalším tracku. Jeho první části udávají rytmus i náladu především neučesané vokální smyčky a všudypřítomný praskot uprášených desek, následuje však překvapivě průrazný beat a pak závěr, v němž se oba předešlé materiály propojí. Užívat si tu lze ale hlavně osobitou práci v kombinování detailnějších barev, podobně jako i v následující nejdelší kompozici Axe Loop (16 minut). V ní se pomocí sytezátorových zvuků, ploch či vokálních úryvků obalených echem v duchu chladně psychedelické "kosmiche musik", transformovaným orchestrálním valům, jejichž patosu ale podlehl už dříve někdo za nás, freejazzovým dechovým vstupům i kdysijazzovým bicím ocitneme ztraceni v širokém bezčasém prostoru. Vzdáleni od povrchu naší planety zůstaneme i v poslední skladbě, kde se ale několik málo ozvěn pozemského hudebního života podařilo zachytit možná v konkrétnější i když kratší podobě a jejich jednoduchým navrstvením při téměř singlovém rozměru vznikla příjemně snivá nálada. Počínaje již obalem čiší z celého tohoto CD velmi sympatická neokázalost. Všechny jeho složky (hudba, design i video) si žijí vlastním nenáročným životem bez potřeby na sebe nějak prvoplánově upozorňovat. BBNU jsou tady civilní a v dobrém rozpoložení. Často se setkáváme s názorem, že se drtivá většina naší domácí hudební produkce již déle ani nevyrovnává běžnému dění v zahraničí. I So As nás ujišťuje, že toto tvrzení je potřeba usměrnit hlavně na mainstreamové žánry. V okrajovějších oblastech hudby se u nás můžeme setkat s tvorbou vycházející z mnohem jasnějších a silnějších uměleckých vizí, u níž nejistota při srovnávání s mezinárodní scénou není namístě. Deska So As je k poslechu i ke koupi například zde: http://bbnu.bandcamp.com/album/so-as. 85% Click!

Prof.Neutrino @ freemusic.cz: Recenzovat loňské album BBNU není tak úplně snadný úkol a tak se mi hodně dlouho neprávem válelo na stole, než jsem se k tomuto činu odhodlal. Piju tedy svařák a poslouchám to, čemu se u nás věnuje opravdu jen hrstka zasvěcených, tedy manipulativní hudbě s gramofony, neboli turntablismu. Ne, že by dnes gramofon byl málo využíván jako hudební nástroj, ba naopak, ale většina „produktů“ vznikajících na gramofonech vychází převážně z DJ kultury, tedy až přespříliš se drží rytmického úzu a stylové čistoty (viz hip hopové či dub stepové variace na totéž téma). V krajním případě má toto „řemeslo“ za úkol předvést úctyhodný sportovní výkon hodný olypmpijských her (ano, uhodli jste, myslím na scratching). Jsem zvědal zda už příště bude nasazen na listinu. Zcela jinak se ke gramofonům postavili avantgardní umělci typu Philipa Jacka či Christina Marclaye, kteří se nebáli naroubovat vše, co jim přišlo pod ruku a vytvořit či dekonstruovat z toho sonickou kulisu, případně prazvláštní soundtrack k hodně klubovému filmu se silnou psychologickou zápletkou alá Mazací Hlava či Tetsuo. Ze stejného těsta je i Petr Ferenc a Michal Brunclík, známí pod hlavičkou Birds Build Nests Underground, již minulý rok dali vzniknout svému novému albu So As. Celé album dodržuje stylovou vinylovou minutáž, což je cca 40 minut. Dvě skladby na Áčku a po dvou na Béčku, což je sympatické. Na albu je znát vliv undergroundové minulosti, industrál a postindistrál až kamsi k neidentifikovatelné dadaistické kakofonii Jeana Dubuffeta a jeho art brut či ještě lépe outsider artu. Nemůžu samozřejmě nepamatovat ani na zakladatele plunderfonie Johna Oswalda, ale ani na našeho Milana Knížáka, který své koncepty s „gramofonismem“ prováděl pod záštitou Fluxus již na konci 60-tých let. Na albu se projdete z koncertu DG 307, přes Controlled Bleeding až k postjazzu typu Supersilent. Napadnul mě i John Zorn a jeho free výlety do oblastí všemožných obskurních a okrajových žánrů, nebo rozverný podivín Kid Koala, ale to jsou jen pouhá nepřesná a možná zavádějící podobenství. Příběh si musí každý prožít sám. Lépe zapomenout na jména a ve své autonomní zóně najít svůj prázdný kout, tam kde se dobře kouří a uši neoslepuje smogová záře nahořklých mandlí. A kdo se směje naposledy….??? Click!

One from an American mail art etc. zine Node Pajomo (POB 2632, Bellingham, Washington, 98227-2632, USA):